Třikrát - By Severka Plamenna

JEDNORÁZOVKY
Draco, malý a opuštěný
Terezín
Neslibuj
Za všechno může Jane
Kouzlo iluze

KOMENTÁŘE
NOVINKY
ODKAZY
ANKETY

Potřetí - rok první

3.dubna

Dnes mě konečně políbil! A hned třikrát. Bylo to naprosto úžasné!
Ach jo…to bych lhala. Nebylo to úžasné. Spíš hodně rozpačité, trochu nepovedené a docela dost ulepené. Rozhodně se nedá říct, že by se mi podlomila kolena.
Ovšem ten první polibek před celou přeplněnou Nebelvírskou místností, to bylo náležité zadostiučinění. Po všech těch letech… Cha, koutkem oka jsem zahlédla Deana, jak rozmáčkl v ruce skleničku. A Romilda Vaneová se tvářila jako kdyby spolkla ropuchu. Zato Hermiona na mě nadšeně zamrkala a dokonce i Ron blahosklonně mávl rukou. Harry vypadal tak šťastně a já, já byla taky moc šťastná. Kdybychom byli v knížce, skončila by tímhle triumfálním okamžikem kapitola. Což ovšem ve skutečnosti nejde – a to je škoda, protože když jsme se pak šli s Harrym projít na školní pozemky všechno se tak nějak pokazilo.
„Ehm,“ řekl Harry poté, co mě pod sochou Bulivce Bezzubého (o dvacet metrů dál stála rozkvetlá třešeň) podruhé políbil a jeho zuby přitom zacvakaly o moje, „tak jaký byl zápas?“
Potlačila jsem nutkání zeptat se ho: „A jaký byl trest u Snapea?“ Nejspíš by se urazil nebo ještě spíš by strávil následující půlhodinku neúnavným nadáváním na našeho „drahého“ novopečeného profesora Obrany. A mě už docela rozčiluje, jak na něj všichni neustále nasazují. Jistě, Snape má poněkud podivný a občas i krutý smysl pro humor, nicméně, je dobrý učitel. Možná neoblíbený, ale dobrý. A taky víc štěká než kouše. Ostatně by mě zajímalo, kolik je v tom jeho štěkání pravdy a kolik jen přehrávané role. Mamka jednou říkala, že… ale na tom nesejde. Harry by asi nebyl nadšený, kdyby věděl, že jsem během našeho prvního rande přemýšlela o Snapeovi a to ještě ke všemu lichotivě.
Povyprávěla jsem tedy Harrymu o zápase, což ho potěšilo a povzbudilo natolik, že mě políbil potřetí. Bohužel víc na bradu, než na ústa. Pak se rozhostilo ticho já čekala, až něco řekne pro změnu on.
„Ehm,“ začal.
„Ano?“ usmála jsem se na něj povzbudivě.
„Mohla bys mi ještě jednou popsat, jak dal Peakes ten předposlední gól?“
Kruci. Začínám mít pocit, že Harry Potter, hrdina, Vyvolený, chlapec, který přežil, chlapec, do kterého jsem byla zamilovaná celé roky, že…že je tak trochu trouba.

Večer jsem se za tu svou nespokojenost malinko styděla a tak jsem zašla za Hermionou. Vůči ní mám teď taky výčitky svědomí. Před pár dny jsem se s ní pohádala – přestože měla pravdu – jen proto, abych udělala dojem na Harryho.
Řekla, ať tak rychle nesoudím, koneckonců prý všichni kluci jsou v tomhle tak trochu troubové. Namítla jsem, že kupříkladu Fred a George tedy ne…ačkoli na druhou stranu ti mají zas jiné příšerné vlastnosti. Zeptala jsem se jí, jestli jí to nevadí u Rona. Ron je podle mě přímo esence troubovitosti. Zrudla a řekla, že to je jen skořápka a puberta, a že kdesi uvnitř má Ron dospělé a rozumné vlastnosti a ty jednou vyplují na povrch. Pak se zpříma postavila a pateticky zarecitovala „tuším sémě velikosti“. Musela jsem se smát. S novou nadějí jsem se jí tedy ještě zeptala, zda podobné „sémě“ tuší i v Harrym. Převedla řeč jinam. Ach jo.


* * *

Dnes jsem se po dlouhé době podíval do zrcadla. Špatné rozhodnutí. Objevil jsem šedý vlas – ne, buďme realističtí, objevil jsem tři šedé vlasy. Předpokládám, že přinejmenším jednoho z nich je příčinou kotlíkobijec Longbottom. Aspoň, že to mě letos minulo.
Stačí Potter. Dopoledne při trestu na mě vrhal tak otevřeně nenávistné pohledy, až to i mě začalo otravovat. Pořád se vůbec nedokáže ovládat. To mu bude na škodu. A Albus si myslí, že k tomu, aby ho donutil přemýšlet a nevidět věci černobíle postačí, když mu ukáže, jak to bylo s Pánem Zla a vším kolem. Pochybuji.
Já jsem doufal, že se aspoň něco naučí díky té mé učebnici. Jenomže on se chová pořád jako dítě. Hází neověřená zaklínadla všude kolem a dnes málem přizabil Draca.
Je stejně nemožně arogantní a nerozumný jako jeho otec.
Nakonec mě to omrzelo a poslal jsem ho pryč. Když jsem se pak o hodinu později procházel po školních pozemcích, viděl jsem ho s malou Weasleyovou. Choval se dost nemotorně, přinejmenším v tom se nepodobá svému otci, ale spíš mě tenkrát. Zřejmě máme přeci jen něco společného. Dost nepříjemná myšlenka.


13. května

Docela se s Harrym nudím. V posledních týdnech jsem párkrát intenzivně zatoužila po nějaké zábavné příhodě. Možná tam nahoře opravdu někdo je – a je dost poťouchlý, protože dnes se mi ta touha tedy vyplnila. A snad až příliš.
Zaspala jsem, a když jsem pak běžela na snídani, zakopla jsem, rozbila si koleno a přetrhla své oblíbené korále. Rozsypaly se na zem a několik se jich skutálelo dolů po schodech. Snad po tom nikdo neuklouzne.
Odpoledne jsem prohrála jednu hloupou sázku a tak jsem měla dát tři polibky žábě. Vypůjčila jsem si pro tu příležitost Nevillova Trevora a uchýlila jsem se s ním do jedné zapadlé chodby, kde nehrozilo žádné nebezpečí, že mě někdo uvidí. Ovšem právě když jsem Trevora políbila potřetí (a musím bohužel říct, že v porovnání s líbáním s Harrym jsem nezaznamenala téměř žádný rozdíl) a vzhlédla jsem, abych zjistila, proč se Hermiona přestala smát, ozval se za mnou sametový hlas.
„Domníval jsem se, že vaše milostné zájmy se obrací poněkud jiným směrem, slečno Weasleyová. Nebo se snad pokoušíte toho žabáka proměnit v prince?“
„Ne, pokoušela jsem se ho proměnit ve vás,“ opáčila jsem sladce a sama jsem se divila, kde se to ve mně vzalo.
Zacukalo mu v koutcích úst a na zlomek vteřiny se pousmál. Musela jsem se opanovat, abych nevytřeštila oči. Neuvěřitelné…jeden snad musí ukázat, že se ho nebojí, aby…
„Školní trest. Dnes večer, v sedm hodin, u mě.“
Oj joj. Nechval dne před večerem.

Když jsem pak v sedm ťukala na dveře jeho kabinetu, napadlo mě, že Snape je přesně ten typ člověka, na jehož dveře, chcete-li, aby vás pozval dál, musíte klepat přesně třikrát. Méněkrát by označil za stejnou opovážlivost jako víckrát…
Dal mi vypisovat údaje z nějaké knihy, kterou měl zřejmě vypůjčenou z knihovny a potřeboval ji vrátit. Hm, pořád lepší než přebírat tlustočervy nebo pitvat ropušníky. Ovšem jestli si myslí, že bych se nad něčím takovým zhroutila… Ale stejně jsem ráda, že to po mně nechtěl.
Když se ke mně skláněl, aby mi ukázal, co přesně mám vypisovat, všimla jsem si na jeho hlavě v záplavě černi tří šedivých vlasů. Zvláštní, jinak vypadá docela mladě… Neubránila jsem se rozvíjení pohádkové teorie - hrdinný student či studentka se s nasazením vlastního života vydávají pro tři šedé vlasy Severuse Snapea. Hehe. Probral mě až Snapeův chladný dotaz, co že je v té knize tak zábavného. O pět minut později mě poslal pryč. Možná nesnese pohled na veselé lidi – nebyla jsem tam ani hodinu.

Ve společenské místnosti jsem narazila na Harryho, který se ke mně okamžitě vrhl, začal mě soustrastně poplácávat po rameni a vyptávat se, zdali ten trest nebyl moc hrozný. Opáčila jsem, že byl naopak naprosto skvělý a provázena jeho šokovaným pohledem jsem vesele vyběhla nahoru do dívčích ložnic.

* * *

Docela rád bych věděl, kdo rozsypal na schodišti ty korále, po kterých jsem ráno uklouzl. Musel jsem se chytit zábradlí a vzhledem k tomu, že se schody v tu chvíli začaly pochybovat, sjel jsem zpola na něm zavěšený až dolů. Naštěstí mě přitom viděl jen Brumbál, který si ovšem stejně neodpustil pobavený proslov ve stylu: „Ale Severusi, myslel jsem, že už si z klouzání se po zábradlí vyrostl“ a „kdyby tě tak viděl Argus…“. Potom mě pozval do ředitelny a to, co mi řekl, mě, přiznávám, trochu vyvedlo z míry, takže když jsem se pak vracel do sklepení a zahlédl jsem v postranní chodbě Ginevru Weasleyovou, jak líbá žábu, považoval jsem to nejdřív za halucinaci. Potom mě napadlo, že Potter metamorfoval a až napotřetí jsem si domyslel, že jde nejspíš o sázku.
Když ke mně večer Weasleyová přišla kvůli trestu, napadlo mě, zatímco jsem pozoroval, jestli vypisuje z knihy správné údaje, že se vlastně docela podobá Lily. Docela dost. Ovšem na tom nezáleží. Potter má prostě stejný vkus jako měl jeho otec a…jako jsem míval já.
Pch. Neměl bych se zabývat nepodstatnými hloupostmi, zvlášť, jsou-li tu jiné, daleko důležitější věci. Jenomže nezabývat se malicherným víc než podstatným shledávám poněkud obtížné vzhledem k tomu, že mě dnes Albus donutil k půlhodinové diskusi na téma „jsou lepší šumivé bzučivky s malinovou či jahodovou příchutí“ - když mě předtím jen tak mezi řečí požádal, abych ho v případě potřeby zabil.


23.června

Zatraceně. Z ničeho nic se celý svět převrátil na hlavu a všechno je úplně špatně. Bolí to. Bolí…a hned třikrát. Kvůli Brumbálovi, kvůli Harrymu a vlastně i kvůli Snapeovi.
Nemůžu se smířit s tím, že je Brumbál mrtvý. Byl tak skvělý, byl opora pro nás všechny. Co bez něj budeme dělat? A Snape…tolik mě zklamal. Věřila jsem mu. Nikdy bych neřekla, že právě on… Ale to jsou samé marné úvahy.
S Harrym není k vydržení. Převrátil se naruby spolu s celým světem. Od té doby, co zjistil, že ta učebnice patřila Snapeovi, mluví o ní přesně naopak než předtím. Všechna kouzla v ní jsou hnusná, podlá a zbabělá….podobně jako Snape. To také omílá pořád dokola. Když mi včera už asi po stopadesáté vykládal, jaký je Snape zločinec a jak vždycky mluvil o černé magii zálibně a s láskou, neudržela jsem se a odsekla mu, že pokud si dobře pamatuji, měl Snape ke všem třídám na první hodině stejný proslov, ve kterém přirovnával černou magii k vícehlavé nestvůře. Což podle mého názoru není zrovna láskyplné přirovnání. Harry se na mě nato zadíval tak rozzuřeně, až jsem radši zmlkla. Kruci, pálí mě oči.
Pohřeb byl hrozný. Jenom jitřil ránu. A do toho ten ministerský paňáca… Hermiona brečela Ronovi na rameni a já čekala, až mě Harry obejme, abych mohla udělat totéž. Asi to bylo dětinské, ale strašně jsem v tu chvíli potřebovala utěšit.
On ale místo toho začal plácat něco o tom, jak se teď už nemůžeme stýkat, poněvadž by to bylo moc nebezpečné. Nejdřív jsem myslela, že se mě jen pokouší zbavit, ale pak mi došlo, že to myslí vážně. Dívala jsem se na něj suchýma očima a přemýšlela, jak ho promerlina napadlo mluvit o tom v takovou chvíli a jak si jen může myslet, že by mě, kdybych ho skutečně milovala, cokoli odradilo od toho, abych mu byla nablízku. Kdybych ho skutečně milovala. Takže já…
Myslela jsem na to, kolik roků jsem s ním chtěla být, kolik dlouhých roků a teď…
Koktal jaká je to prý škoda, že jsme se nedali dohromady dřív.
„Jenže tys měl pořád plno práce se zachraňováním kouzelnického světa,“ odvětila jsem s úšklebkem.
Vážně přikývl.
Dobrý bože, je možné, aby někdo, kdo měl šest let za učitele Snapea, nerozuměl ironii?!
Nakonec jsem mu řekla, že chápu, že nebude v klidu, dokud Voldemorta nedostane, a že právě proto ho mám tak ráda.
Dívala jsem se na jeho vzdalující se záda a přemýšlela, jaká je v tom, co jsem řekla, obrovská pravda. Mám ho ráda, ano, je to skvělý kamarád, statečný kluk, hrdina… Ale nemiluju ho. Na to je příliš zahleděný sám do sebe a do svého úkolu. Není sobecký, to ne, jen jde zarytě za svým cílem a ani ho nenapadne rozhlížet se kolem sebe. Někdy se chová skoro až fanaticky. Jistě, je to fanatismus pro dobrou věc, ale pořád fanatismus.
Kruci. Z ničeho nic se celý svět převrátil na hlavu a všechno je úplně špatně. Bolí to. Bolí…a hned třikrát.

* * *

Zatraceně. Za svůj život jsem se už naučil věřit lecčemu, ale kdyby mi někdo někdy řekl, že jednou budu spát v Brumbálově ložnici, nejspíš bych ho nakopl tak, aby odletěl až ke Svatému Mungovi.
Ale co. V Brumbálově domě mě rozhodně nikdo hledat nebude a aspoň nemusím být pořád s tím Červem. Ještě kdyby Albus chtěl být trochu víc zticha. Bohužel si zřejmě dost dobře uvědomuje, že bych si nedovolil hodit přes jeho portrét kus hadru jako se hází přes klec s užvaněným papouškem. Ovšem ten pád z věže na něm zřejmě zanechal nějaké posmrtné následky. Včera mě přesvědčoval, ať teď chodím víc do společnosti, abych se prý trochu rozptýlil. S neskrývaným cynismem jsem mu řekl, že jediná společenská akce, jíž bych se mohl v nejbližší době zúčastnit, je jeho pohřeb.
Rozesmál se a označil to za skvělý nápad. Za ta léta zřejmě přejal můj způsob vtipkování.
Že jsem nakonec na ten pohřeb skutečně šel přičítám pouze definitivní ztrátě schopnosti rozlišovat mezi černým humorem a realitou. Jenomže to nebylo k smíchu. Můj pohřeb by byl, počítám, daleko veselejší záležitost.
Usadil jsem se v ptačí podobě do koruny jednoho ze stromů. Dole pode mnou jsem viděl Pottera, jak vede k té malé Weasleyové nějaký srdceryvný proslov. Hňup. I její jindy poněkud natvrdlý bratr tentokrát pochopil a nechal Hermionu Grangerovou brečet do svojí košile.
K čertu. Všichni vypadali tak zoufale. Pochopil jsem dvě věci. Jednak, že Albus je definitivně pryč – obrazy jsou stejně jako vzpomínky jen zrcadlením, které časem zmizí, vybledne; a potom, že oni všichni mě budou už vždycky nenávidět. A právem. Je to má vina, že nezbyla jiná možnost, kdybych se nezavázal Narcise přísahou… K čertu.
Asi na mě muselo být něco znát, když jsem se vrátil, protože Albus mě ze svého rámu začal okamžitě vehementně přesvědčovat, že smrt je jen další velké dobrodružství a abych si nedělal žádné výčitky svědomí. Nepomohlo ani moje ujišťování, že kruci žádné svědomí nemám. Teprve když jsem vytáhl láhev whisky, vytratil se do svého obrazu v bradavické ředitelně, s tím, že se nebude dívat, jak se trávím alkoholem. Jistě, on se vždycky radši trávil cukrem.
Otevřel jsem láhev a pořádně jsem si přihnul. Hned třikrát.

Další