Neplač, nemá to rád - Severka Plamenna

JEDNORÁZOVKY
Draco, malý a opuštěný
Terezín
Neslibuj
Za všechno může Jane
Kouzlo iluze

KOMENTÁŘE
NOVINKY
ODKAZY
ANKETY

1. kapitola - Obltlá ulice

„Je pro mne čest, být po takové době prvním demokraticky zvoleným ministrem….nechci nikterak zveličovat své zásluhy, ale…..ano, skutečně plánuji napsat svou autobiografii….“

„Pitomec!“ Hermiona si znechuceně odfrkla a prudce mrštila Denním věštcem na stůl. Novému ministrovi to zjevně nikterak nevadilo – dál se na ni z fotografie zářivě usmíval, jednou rukou mávaje, druhou si odhrnoval vlasy z čela tak, aby byla lépe vidět jeho jizva. Hermiona se opatrně rozhlédla napravo a nalevo, vytáhla růžový zvýrazňovač a s uličnickým úsměvem nakreslila ministrovi plnovous, námořnickou náušnici a parohy. Potom se zahihňala a z výšky na noviny pustila tlustou encyklopedii ,Všechny byliny světa, i ty, o kterých se neví, že existují, i ty, o kterých se říká, že už neexistují, i ty, které už opravdu neexistují.’ Ozvala se dutá rána a Hermiona se trochu provinile přikrčila. Ale v knihovně nebyl nikdo, koho by ten hluk mohl vyrušit, všichni venku na ulicích tančili, jásali…. Jen jí se nechtělo oslavovat. Všechny průvody, shromáždění, a kupa prázdných slov….tím víc musela myslet na ty, které to stálo život. Sirius, Brumbál, Diggory, Seamus, Moody, Neville….a Ron. Tady byl hrot bolesti nejostřejší, i po těch všech létech. Nejspíš proto, že nějaký nepatrný zlý atom v hloubi její bytosti byl za Ronovu smrt vděčný. Alespoň mu nemusela nic vysvětlovat. Nic říkat o tom, co se stalo tehdy v létě….
Její pohled zabloudil dolů na stůl, zpod encyklopedie vykukoval spodní okraj novin s krátkým článkem, v němž se psalo...o něm. Jenom to jméno vyslovené tiskařskou černí v ní vyvolalo kupu vzpomínek, kterým se nemohla ubránit. Zavřela oči.

Tři kroky a záblesk. Mé vlasy protékají skrz něčí prsty, já celá protékám a prším… šššš…. Neplač, nemám to rád….Točí se kolotoč a padááááám, zastavte to někdo, zastavte, ne, nezastavujte, ta něha, co mě drtí, nemůže být zlá, ne…není, ne…


,Tak si to přiznej,’ oslovil sám sebe cynicky. ,S tímhle jsi nepočítal.’ Skutečně, v celém tom množství stovek logických i nelogických variant a komplikací nepočítal Severus Snape s jednou možností – že by po tom všem mohl ještě zůstat naživu a navíc dokonce na svobodě. ,Co teď? Jsem naživu, navíc dokonce na svobodě, ale ta situace není zrovna růžová…ale fuj, růžovou bych ani nechtěl…tak není zrovna modrá…no prostě nejsem na tom nejlíp, v tom má ON naneštěstí pravdu…’
Severus si vybavil tu rudou tvář, kterou vztek hyzdil ještě daleko víc než klikatá jizva ve tvaru blesku. „Takže jsi se z toho zase vykroutil, co Srabusi!“ křičel její majitel nepříčetně. „Nechápu, jak ti mohli uvěřit tu směšnou historku, ale pamatuj si, že JÁ ti neuvěřím nikdy! Chceš si přivlastnit kus mojí slávy, co? Ale to já ho porazil, ne ty. A dokázal bych to i bez tebe. A já jsem odhalil Quirella a já zničil ten deník a já….“ Snape vůbec netoužil po slávě. Když už se mu stala ta nemilá nehoda, že všechno přežil a zůstal na svobodě, netoužil po ničem, než po troše klidu. „A nemysli si, že budeš mít klid,“ zařval Harry Potter do jeho zad. „Postarám se, abys nikde nesehnal práci, aby tě odevšad vykázali, aby…“
Bylo to tak. Severusovu tvář naštěstí většina lidí neznala, nicméně jeho jméno stačilo, aby mu zavírali dveře před nosem. Přes osvobozující verdikt soudu, byl pro většinu už napořád vrahem… párkrát ho dokonce někdo napadl a chtěl lynčovat. Nebyl pro něj problém se ubránit, ale bylo to únavné. A on se cítil nadmíru unaveně i bez toho.
,Takže mám v zásadě tři možnosti,’ pomyslel si nahořkle. ,Buď zalezu do toho starého domu a pozvolna shniju nebo budu tohle dál snášet anebo je prostě nechám, aby…’
Zaregistroval podivné cukání na okraji hábitu.
„Haló, pane…“
Severus pomalu shlédl z výše svých 189 centimetrů dolů a někde u svého pasu objevil asi metr vysoké stvoření, které identifikoval jako lidské mládě, zřejmě pohlaví mužského.
Znovu zatahalo za jeho rukáv.
„Haló, pane, nefíš kde je Obltlá ulice?“
„Jaká Obltlá ulice?“ zopakoval Severus mechanicky, dřív než si uvědomil, že za á to dítě šišlá a za bé, on se přeci s malými haranty nebaví. Zamračil se a obdařil toho usmrkance jedním ze svých strašlivých pohledů. Nicméně dítě, místo aby se roztřáslo strachy a zděšeně uprchlo, zůstalo docela klidně stát a co víc, dál svíralo lem Severusova rukávu.
,Třeba ztuhl hrůzou,’ pomyslel si Severus a vytrhl rukáv z chlapcovy sevřené pěstičky. Ale hošík se ho znovu chytil, zamrkal na Severuse velkýma černýma očima a pak - taková drzost! – se bezstarostně usmál. To Snapea poněkud vyvedlo z míry.
„A co chceš v Obrtlé ulici?“ otázal se nicméně přísně.
„Maminka síkala, še tam nikty nešmím chodit.“
„A proto tam chceš?“ V Severusovi se probudily pedagogické sklony a on zamrazil hlas na mínus čtyřicet. „To je velmi špatné. Tvůj otec by tě měl potrestat.“
„Tatínek je moc taleko,“ pravil hošík vychytrale, nejevě přitom nižádné známky výčitek svědomí. „Maminka je u kníšek, ale mě to tam nepafí, mají tam šamé oblásky s tím hloupým Halym Potlem.“
Severus náhle pocítil záchvěv sympatií.
„Tak ukášeš mi tu Obltlou ulici?“
„Ne!“ odsekl Snape. Záchvěv sympatií byl pryč.
Chlapeček přijal jeho rozhodnutí stoicky.
„Tak já saš du. Našledanou.“
„Stůj!“
Severus Snape neměl děti rád. Vydávaly příliš mnoho hluku, měly příliš mnoho energie, byly příliš malé, neodbytné a otravné. I v dobách, kdy ještě učil v Bradavicích, dával přednost starším studentům, kteří se tak rychle nemíhali, občas i mlčeli a někdy dokonce (byť nahlas by to nikdy nepřipustil, aby v nich nepodporoval zbytečnou nadmíru sebevědomí) i něco uměli. A hlavně by se za ním nikdy neopovážili přijít s problémy typu ,ztratil se mi můj plyšový medvídek’ (to bylo asi vůbec naposledy, co ta prvačka zatoužila po nějaké hračce…cha chá…) nebo ,stýská se mi po mamince’ (Severus stejně nikdy nepochopil, proč mu Minerva vyčítala, že nechal onoho studenta přebírat tlustočervy, z nichž každý měl přičarovaný obličej jeho matky. Přeci se mu potom už vůbec nestýskalo…).
Zkrátka Severus Snape neměl děti rád. Ale na druhou stranu měl rád pořádek. A v pořádku rozhodně nebylo, aby se nějaké usmrkané škvrně couralo po Obrtlé ulici, zatímco má být se svou matkou.
Několika dlouhými kroky hošíka dohonil a pevně ho chytil za límec.