Draco, malý a opuštěný - By Hanoušek

JEDNORÁZOVKY
Draco, malý a opuštěný
Terezín
Neslibuj
Za všechno může Jane
Kouzlo iluze

KOMENTÁŘE
NOVINKY
ODKAZY
ANKETY

Draco si přál rodiče, kteří by na něj měli čas. Jenže rodiče čas neměli. Měli prý spousty práce.

Draco si přál bratra. Ale bratra nedostal. Draco si přál psa, ale zůstalo u plyšového. Měli tři nohy.

Rodiče mu nedovolili ani morče. Ale ptáčka mu zakázat nemohli. Malý ptáček byl jen jeho. Nikdo o něm nevěděl. Nikdo se o něm nedozví.

Otec s matkou by mu sebrali klíč, kdyby ho při tom nachytali. Napařili by mu pořádný trest! Místo aby studoval černou magii, vysedával na přísně zakázané půdě a krmil malého vrabce. Nejspíš tam vlétl pootevřeným střešním okénkem, zabloudil v trámoví a už nenašel cestu ven.

Nahoře na půdě je Draco sám někdy ptáčkem, který letí nad střechami města. Daleko, až tam, kde se země stýká s nebem. Pak má takový divný pocit u žaludku, jako když naberete rychlost na hodně vysoké skluzavce. A když to bylo tak vzrušující, že už se to nedalo ani vyprávět, přece jen to vyprávěl: svému třínohému psovi. A slíbil mu lék, který bude mít dobrou chuť a po kterém mu doroste čtvrtá noha.

„Dnes nemůžu letět,“ říká Draco. „Podívej, máme návštěvu!“

Draco si přitiskne psa pod paží a po čtyřech leze pod krovem až do místa, kde střecha spadá tak šikmo, že se tam může postavit jen malé dítě. Draco opatrně hmatá rukama před sebou. „Ne abys štěkal!“ napomíná svého psa.

                                                             ***

Malý ptáček sedí na trámu a ustrašeně se rozhlíží. Draco před něj postaví mističku s vodou a každý den mu nosí kůrku od chleba a ptačí zob. Ptačí zob koupil za své kapesné, a tím se připravil o balíčky čokoládových žabek, které byly pro něj vším. Tedy až do teď. Teď je pro něj nejdůležitější ptáček. Vše kvůli ptáčkovi. Kvůli němu by nahoře třeba i spal. Pak by na něj mohl dávat pozor. A kdo ví, ptáček by si na něj třeba zvykl, důvěřoval by mu a slétl by dolů k němu a jeho pejskovi. Ve třech by usínali a ve třech by vstávali.

„Nemusíš se bát,“ říká Draco. Ale když se přiblíží, vrabčák rozčíleně vzlétne. Naráží do střechy, klesá a zase vzlétá. Třepe křídly a létá v kruhu. Konečně se uklidní, poskakuje po kamenné dlaždici, dává hlavičku na stranu a dívá se na Draca.

Teď má zase radost, myslí si Draco. Je rád, že jsem tady, už se mě nebojí.

A Draco vypráví ptáčkovi různé příběhy. O cizích rodinách. O svém novém koštěti. A že dnes objevil vlaštovku, která zapomněla odtáhnout s ostatními na jih.

„To tě určitě zajímá,“ říká Draco. „Možná taky to, že bych se jednou stal nejslanějším kouzelníkem všech dob. Proto se musíme tolik učit, já i můj pes. Učíme se bílou magii. Tajně. Tady na té střeše. Díky jednomu nepovedenému kouzlu přišel můj pes o nohu, chápeš?“

Ptáček zacvrliká a Draco říká: „Ano, vždyť vím, že mi rozumíš.“

Draco natáhl ruku a tiše zapískal. Hlasitěji nemůže, a taky se mu nedaří všechny tóny, ale pro malého ptáčka je to akorát. Přesto se neodvažuje blíž. Zatím sedá jen na trámu.

Pak slétne dolů a po zemi doskáče až je čtvrtému prknu. Draco by se ho mohl dotknout. Skoro. Tolik si přeje cítit pod svými prsty měkké peří. Ale jakmile se pohne, ptáček vzlétne. Draco by si přál je jednou jedinkrát ho držet a hladit jako kuřátko v létě na statku. Maličké a hebké. Leželo mu v dlani tak neskutečně lehké a měkké.

„Ne tak silně,“ řekla mu tehdy nějaká stará paní. „Vždyť je rozmáčkneš.“

Draco teď dobře věděl, jak vrabce uchopit. Opatrně. Něžně. Prsty by sevřel jen docela málo a lehounce by ho pohladil po hlavičce, jako by jeho prsty byly jen pírka.

„Nejsi náhodou unavený?“ zeptal se ustaraně Draco. Malinký ptáček dnes ještě ani jednou neopustil svůj trám. „Nudím tě svým vyprávěním? Počkej, znám jednu historku, která se ti bude líbit. Byl jednou jeden….“

Malý vrabčák vzlétl. Daleko do tmy pod střechou. Draco znervózněl. Skoro se zlobil. Co to má zase znamenat? Proč se schovává? Vrabčák najednou slétl níž.

„Pojď,“ volal Draco tiše. „Pojď ke mně. Prosím..“ seděl dole na kamenné podlaze.

Vrabčák nahoře na svém trámu.

Nešel dolů a Draco nemohl k němu nahoru.

Přisunul mu mističku s vodou.

Jenže ptáček neměl žízeň.

Draco drobil mezi prsty chleba a drobečky nechal padat na zem.

Jenže ptáček neměl hlad.

„Co je s tebou?“ Draco najednou dostal strach. „Ty chceš pryč? Když mi slíbíš, že se vrátíš, pustím tě na svobodu!“

Ale Draco věděl, že bude muset ptáčka pustit i bez slibu. Dnes odpoledne sni jednou nezacvrlikal. Vypadá opravdu unaveně. Draco smutně odnášel mističku s vodou i ptačím zobem k okénku ve střeše.

„Protože tě mám rád, pustím tě,“ řekl, vzdychl si a konečně otevřel okénko dokořán, aby ptáček mohl snadněji vzlétnout. „Pojď! Leť! Leť, ptáčku leť!“ zašeptal Draco.

Ale vrabčák měl zavřené oči a hlavičku si napůl zastrčil pod křídlo.

Draco lehce ťuknul do misky na vodu, a pak do skla.

Nic. Ptáček se nehýbal.

Vypadal skoro jako vycpaná zvířata u pana Goyla. Za vždy zamčenými dveřmi bylo tajemné šero a kočky, liška a sovy na něj upřeně hleděly skleněnýma očima.

Ale malý vrabčák neměl už ani oči. Byly zavřené. Jako mrtvé.

„Jsi nemožný,“ řekl mu Draco. „Měl jsem tě rád a ty o mě vůbec nestojíš! Já ti chci pomoci, ale ty mě neposloucháš a ani se na mě nepodíváš!“

Draco se podivil. „Leť!“ nařídil ptáčkovi. „Leť už pryč!“

Vrabec, polekaný nezvykle hlasitými slovy, pohnul křídly, hned je ale zase složil k tělu a zůstal bez pohybu ne svém trámu.

Draco byl smutný i naštvaný zároveň. „Když nechceš, tak teda ne.“

Zavřel střešní okénko, opustil půdu, zavřel za sebou, hned zase otevřel, podíval se, jestli vrabec nezareaguje. Ten se ale nepohnul.

                                                             ***

V noci, když ležel v posteli, měl Draco dojem, že slyší vrabce cvrlikat. Přes dvě poschodí a silné zdi k němu. Neklidně se převaloval ze strany na stranu. Co když ho ptáček potřebuje?

„Já tě taky potřebuji,“ volal Draco do stropu svého pokoje. „Zítra ráno za tebou přijdu ještě než se rodiče vzbudí. Pak se budeme oba učit. Slibuji!“

Draco k sobě přitiskl látkového psa. Jak má tvrdé břicho! Úplně jiné než má ptáček. „Mohl bys mít aspoň měkké břicho!“

                                                           ***

Druhý den ráno Draco u snídaně skoro nic nesnědl. Vypil sotva polovinu hrnečku kakaa. Popadl svého psa a vyklouzl ze dveří. Pak tichounce stoupal k půdě. Se zatajeným dechem se podíval nahoru na trám, na kterém vrabčák včera seděl.

Místo bylo prázdné.

Draco hledal pod trámem, přezkoušel, jestli je střešní okénko zajištěné, a přitom poslouchal své srdce, které divoce tlouklo. Bušilo mu až v uších.

Rozčileně pobíhal z rohu do rohu. Volal. Pískal. Očima pátral ve tmě. Pustil psa na zem. Teď pro něj nebyl ničím jiným než látkovým psem a nemohl mu pomoci najít jeho ptáčka.

Pak zadržel dech.

„Vrabečku..“ zašeptal zděšeně. Na zaprášené dřevěné podlaze ležel ptáček. Na boku. Jako by se převrhl. Nožičky vypadaly jako dvě malinké větvičky, zasunuté mezi jeho peříčka.

„Vrabečku…“ opakoval Draco tiše a přidřepl k němu. Opatrně zvedl ptáčka, položil si ho na dlaň, hladil jeho hlavičku, přejel po křidélku tak lehce, jako by jeho prsty byly samy pírky….

Dýchal nad tím drobným tělíčkem, foukl do peříček, pod křídly a na krčku. Na okamžik to vypadalo, že ptáček je zmítán větrem.

Draco s ním šel ke světlu pod okénko. Přidržel ho u slunečního paprsku, aby ho slunce zahřálo. Třeba ho probudí k životu.

Ale ptáček byl mrtvý…

A to byl den, kdy Draco naposledy něco živého z celého srdce miloval…