|
Kouzlo iluze - By Severka Plamenna |
||
| SÉRIE Harry Potter a dech jednorožce Jedno velké přání Bez tatínka? Neplač, nemám to rád Třikrát Přežil Školní prácičky Básničky Útržky ze životů
JEDNORÁZOVKY
|
Byly to Vánoce jako každé jiné. Přestože venku foukal prudký vítr a sněhová vánice se co chvíli měnila v nepříjemný studený déšť, uvnitř Bradavického hradu panovala skvělá nálada. Skřítci se, jako ostatně každý rok, vyznamenali a kromě toho, že připravili spoustu báječných jídel, stačili také překrásně vyzdobit celý hrad a hlavně Velkou síň. Hagrid přinášel ze Zapovězeného lesa další a další chvojí a z plna hrdla přitom prozpěvoval koledy (čímž donutil všechny obyvatele Bradavic – včetně duchů – aby s sebou pro jistotu stále nosili špunty do uší), profesor Kratiknot ustřihoval svíčky a profesorka Prýtová napletla čepičky a rukavice nejen všem mandragorám, ale i polovině mrzimorských prváků. Poslední týden před Štědrým dnem se už téměř neučilo, devadesát procent studentů odjelo na prázdniny domů a ti zbývající se většinu času honili po chodbách. Všude se ozývalo rozjásané švitoření, všichni byli šťastní a veselí a Severus Snape se mračil jako kakabus.
* * * „No tak, Severusi, nemrač se pořád,“ napomenula ředitelka McGonagallová dvojitého špióna, válečného hrdinu a staronového profesora lektvarů v jedné osobě, přisouvajíc k němu mísu s cukrovím. „Ochutnej tyhle kakaové hrudky. Třeba ti zlepší náladu, jsou vynikající,“ dodala a šibalsky na Snapea zamrkala, čímž ho donutila zauvažovat nad tím, zda oční tiky nějak souvisí se zvýšenou konzumací sladkostí či s funkcí ředitele, případně s obojím. Znechuceně se zadíval na nabízený tác. „Ne, díky,“ odmítl, „raději se zdržím konzumace něčeho, co vypadá jako kachní trus.“ „To je škoda,“ pokývala ředitelka hlavou poněkud pochmurně, ale nepřekvapeně, „trochu osladit by ti prospělo…ve všech směrech. Ovšem, ty si nikdy nepovolíš žádnou slabost, že?“ Severus Snape se pokusil o mírný úsměv, leč výsledkem byl úšklebek natolik strašidelný, že hrstka studentů vyděšeně nadskočila na svých židlích a několik žáků z prvního ročníku se dokonce pokusilo ukrýt pod stůl. Vzdal to. Jindy by ho to možná pobavilo, ale dnes neměl náladu. S mírnou omluvnou úklonou se zvedl od stolu a zamířil do sklepení.
Minerva se mýlila. Jednu slabost si přeci jen povoloval. Pravidelně, každý rok o Vánocích. Bylo to kouzlo hraničící s černou magií. Prastaré, hrozivé a krásné a nebezpečné každému, kdo by mu příliš podlehl. On však podléhal jen jednou za rok, nikdy ne častěji. Naklonil se nad myslánkou. V uplynulých letech většinou přivolával Lily, teď však byly vzpomínky na ni schované kdesi hluboko na dně, překryté množstvím myšlenek, které se týkaly někoho docela jiného… Seděla v první lavici a nadšeně hltala každé jeho slovo. Zběsile se hlásila a mávala rukou tak, že mu málem vyrazila oko. Tančila na závěrečném plese a rozpačitě se usmívala. Běžela letní loukou a hříva hnědých vlasů za ní vlála jako hedvábný závoj. Stáli pod stromem a ona mu smetávala z ramenou spadané listí... NE. Aby byla iluze co nejdokonalejší, je třeba co nejméně lhát, uvědomil si. Nebylo ani jaro, ani léto a nebyl ani příjemný podzimní den. Venku foukal prudký vítr a padal těžký mokrý sníh smísený s deštěm. Tak jako tehdy před měsícem, když ji viděl naposled. Rozhodl se. Nechal na povrch myslánky vyplout právě tu poslední vzpomínku. Pevně sevřel v dlani hůlku a pomyslel si, že ze všeho pošetilého mávání je tohle asi nejpošetilejší. Prudký poryv vichřice se opřel do oken vysoko u stropu sklepení. Kdesi vrzly dveře a v komínu nad krbem zanaříkala meluzína. Vyslovil zaklínadlo. Uběhlo však několik dlouhých vteřin, než otevřel oči. Byla tam. Stála před ním a vypadala tak skutečná, tak opravdová… Vykouzlený sníh jí padal do vlasů, vlhké kadeře se jí neposedně kroutily kolem tváří, malinko se usmívala a pomrkávala dlouhými řasami. Pod očima měla obrovské kruhy – jistě se zas celou noc nemohla odtrhnout od nějaké knihy. Její bolavá blízkost v tu chvíli zaplavila celý jeho svět a on si uvědomil, jak moc ji postrádal, jak moc… Rezavý nůž v jeho hrudi se začal otáčet. Něco z těch pocitů se mu asi muselo objevit ve tváři. Znepokojeně se na něj zadívala. „Severusi…děje se něco?“ Ticho. Popošla blíž. Oříškové oči se střetly s trnkovýma. Zvedla dlaň ve snaze dotknout se jeho obličeje. „Severusi…“ „NE!“ téměř vykřikl, „nedotýkej se mě!“ Zarazila se. „Nemám se tě dotýkat? Proč?“ Unaveně si povzdychl. Měl to čekat. Měl čekat, že se bude ptát. Lily se nikdy nevyptávala, jenomže Lily byla Lily a Hermiona byla Hermiona a sbírání informací patřilo k hlavním náplním jejího života. „Nejsi skutečná, jsi jenom iluze. A já si to nechci připomínat.“ „Jenom iluze?“ zopakovala a nespokojeně nakrčila čelo, jak to dělávala pokaždé, když něčemu úplně nerozuměla. Znovu si povzdychl a mávnutím ruky poukázal na mokrý sníh, který se objevoval odnikud, snášel se kolem nich a pár centimetrů nad podlahou místnosti mizel. „Jenom iluze. Stejně jako tyhle vločky nestudí, tvoje ruka nehřeje. Dotknout se tě by bylo jako dotknout se postavy na plátně….kina,“ vzpomněl si s úšklebkem, jak ho vodila za mudlovskou „zábavou“. Zamračila se ještě víc. Představa, že je jenom neživým odrazem skutečnosti, se jí zjevně nelíbila. „A proč tu nejsem, aha?“ uhodila na něj. „Totiž, pochopitelně, chci říct, proč tu není moje opravdové já.“ Povzdychl si do třetice a zalitoval, že si ji nepřikouzlil němou. „Protože jsi utekla, když jsem se kvůli tobě nechtěl chovat jako blázen a recitovat zamilované ódy a...“ „Severusi! Aby byla iluze co nejdokonalejší, je třeba co nejméně lhát!“ připomenula mu jeho vlastní myšlenku, jak ostatně dost často bývalo jejím nepříjemným zvykem. „Nechal jsem tě odejít...“ ozval se po chvíli, „nechtěl jsem připustit, že tě potřebuju. Že tě...“ Ticho. „No tak to řekni!“ obrátila oči v sloup, když už mlčení trvalo skoro minutu, „je to tak složité? Em jako máma, i jako indián, el jako...“ Zvážněla. „Možná to je víc moje vina. Možná jsem to neměla potřebovat slyšet, možná mi mělo stačit, že to vím...jenomže já to nevím,“ dodala nešťastně, „většinu času to spíš vypadá, jako bys mě nesnášel.“ „Ovšemže tě nesnáším!“ vybuchl. „Nesnáším to, co se mnou děláš. Za poslední měsíc jsem napsal sotva sto padesát stránek svojí knihy. Neomluvitelné! Minulý týden jsem nakrájel výhonky asfodelu na šestimilimetrové proužky místo pěti a půl milimetrových. Odporné! Předevčírem jsem přidal do lektvaru neviditelnosti o čtvrt kapky dračí krve navíc a několikrát jsem ho málem zapomněl zamíchat. Strašné! A včera jsem na chodbě narazil na Lokharta – na Lokharta! – a on mi řekl, že vypadám nešťastně. Já! Nešťastně! Nemožné!“ Namířil na ni obviňující prst. „A to všechno je tvoje vina! A ze všeho nejhorší je, že i přesto bych si přál, abys tu teď stála opravdu ty, abys byla skutečná...“ „Chtěl bys mě za všechny ty nepříjemnosti brutálně zavraždit?“ otázala se se šťastným úšklebkem. „Třeba opravdu JSEM skutečná, třeba nejsem jenom iluze.“ Zamračil se. Tohle už bylo trochu moc. Přerůstala mu přes hlavu i ve své iluzorní podobě. To nemohl dopustit. „Jsi iluze,“ usadil ji vztekle, „všechno je iluze. Radost, kterou někdo cítí, je pro ty méně šťastné iluzí a je iluzí i pro něj, protože za několik vteřin se může vypařit nebo změnit ve smutek.“ Znovu se ušklíbla. „Miluju tvoje bonmoty...mám tomu rozumět tak, že i v případě, že nejsem iluze, stejně iluze jsem?“ Zavrčel. Rozhodně si ji MĚL vyčarovat němou. „Jenomže já si připadám tuze skutečná,“ pokračovala sebejistě, „vlastně si připadám tím skutečnější, čím víc ty chceš, abych byla skutečná.“ Severus se v duchu proklel za naději, která mu křičela do uší. Uvěř, uvěř. Ta fraška se stávala absurdní. Pokud nebyla absurdní už od začátku. Žena před ním se něžně usmála a popostoupila blíž. „Popravdě, právě teď si připadám až neskutečně skutečná,“ zašeptala a znovu zvedla ruku, aby se dotkla jeho tváře. Tentokrát ji nezarazil.
* * *
|
OPTIMALIZOVÁNO PRO IE 6.0. A VYŠŠÍ Webmaster: Zíza, kontakt: zizunka@atlas.cz